Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejen "dušičkové" zamyšlení

6. 12. 2014

Nejen „dušičkové“ zamyšlení


Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad se začíná Vzpomínka na všechny zemřelé slavit v následující den - 2. listopadu. Její veřejné slavení se objevuje po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v Římě. 
V dnešní době se ze vzpomínky na zesnulé stává spíše komerční záležitost. Podobně jako o velikonocích a vánocích, je i Památka na zesnulé příležitostí prodejců utržit více než obvykle za květinou výzdobu, svíčky apod. 
Tzv. dušičkovou atmosféru dotváří tradiční podzimní vlhké, chladné a mlhavé počasí, kdy  je v našich zeměpisných šířkách již málo denního světla. A tak mohou mihotavá světla hřbitovních svíček v podvečer a v noci působit na kolemjdoucí až strašidelně! 
V tyto dny lidé častěji než jindy navštěvují hřbitovy a hroby svých zemřelých, zdobí je květy, věnci a svícemi, které jsou symbolem života, a modlí se za mrtvé. V minulosti se v některých vsích na českém a moravském venkově peklo zvláštní pečivo zvané „dušičky“, jímž se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudí lidé.
Pro anglosaské země, čerpající z keltských tradic, jsou to dny tzv. Halooweenu, který má původ právě v keltském svátku „Samhain“ – začátku nového roku. Naštěstí  v našich zemích takovéto pojetí svátku zesnulých nezdomácnělo. Kromě toho podle tradice pravoslavné církve se hlavní vzpomínka za zesnulé koná ve velikonočním období, kdy se připomíná Kristovo vítězství nad smrtí, a pak o sobotách v průběhu celého roku.
Když přicházím na hřbitovy za svými předky, blízkými a přáteli, abych se za ně v tichosti pomodlil, položil květinu a zapálil svíčku, uvědomil jsem si, že žijeme v zemi, kde se drtivá  většina obyvatel – skoro 80% (!) – považuje za ateisty. To by mělo něco znamenat, že? Poohlédl jsem se trochu po informacích dostupných v českých médiích a našel jsem tato nelichotivá čísla.
Např. v Praze se provádí 35 - 40% pohřbů bez obřadu,  v ústeckém kraji a v severozápadních Čechách obecně, přesahuje počet pohřbů bez obřadu 80% !
Každý rok v ČR zemře kolem 109tisíc lidí, pohřeb žehem se provádí v celorepublikovém průměru u 80% zesnulých a v samotné Praze až u 97% !
Situace, která je v porovnání s okolními státy EU v ČR tristní, letos trefně glosoval profesor Tomáš Halík, známý kněz a  teolog, podle něhož se člověk kdysi aktem pohřbívání vyčlenil ze zvířecí říše, tím, že si uvědomil, že se musí o zemřelého postarat. Ale nyní se upouštěním od těchto rituálů, zaváděním pohřbů bez obřadu, vrací zpět, do říše temnot.
Jakákoliv naše činnost by měla mít nějaký smysl. Pokud nevěříme v Pána Boha, pak ani neexistuje lidská duše, nemusíme své mrtvé pohřbívat (a to už také úspěšně činíme), a  naše péče o náhrobky a hřbitovy pozbývá smyslu. Neexistuje-li duše, neexistuje ani žádný život po smrti. Jenže Ježíš Kristus řekl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (Mt 8,22) Takže by přece jen „něco mohlo být?“ (jak říkají tzv. „něcisté“), když se někde hluboko v našem podvědomí  ozývá slabý hlásek, který nás čas od času vyburcuje k zamyšlení o smyslu života, o životě po smrti… o smrti, která je naším zrozením pro věčnost.
Škoda jen, že v průběhu roku na naše zesnulé předky, kterým jsme vděčni za naši pozemskou přítomnost, vzpomínáme jen sporadicky. Modlitba za zesnulé je přitom pro křesťana přirozenou součástí každodenních modliteb. 
Někteří lidé nahrazují křesťanskou lásku a víru v Pána Boha a naději v posmrtný život nezdravou úctou a láskou k zvířátkům, a vírou v jejich posmrtný život! Klesá totiž, jak už bylo řečeno, počet pohřbů s obřadem u lidí, ale kupodivu stoupá počet tzv. zvířecích pohřbů na čtyřech stávajících zvířecích hřbitovech v ČR. Zajímavé je motto jedné nejmenované pohřební služby pro zvířata: „Ztratit zvířecího přítele je jako umírat zaživa.“ Mnozí majitelé čtyřnohých mazlíčků zkrátka věří, že zvířátka mají duši a  proto je také pohřbívají do hrobů. Když uvážíme, že zesnulým lidem existenci duše často upíráme, tak je toto zjištění více než zajímavé.
Ponořme se teď na chvíli do prvopočátků křesťanských dějin, kdy se v církvi teprve úcta k mrtvým začínala formovat.
Jeden z nejjasnějších náznaků, že modlitba za zemřelé je přijatelná, pochází od Daniela, který prosil Boha o odpuštění hříchů v přítomnosti i za hříchů svých předků:
„… modlil (jsem) se, vyznával svůj hřích i hřích svého izraelského lidu …“ (Dan 9,20). Hospodin byl tak potěšen Danielovou modlitbou, že poslal Gabriela s poselstvím o odpuštění přítomných i minulých hříchů, jenž byly vyznány: „Sedmdesát týdnů let je určeno tvému národu i tvému svatému městu, aby byla skončena nepravost, aby přestal hřích, odčiněna vina…“ (Dan 9,24)

Ve stejné tradici jako Daniel se také modlí Baruch, aby Hospodin odpustil a „nevzpomínal na nepravosti našich otců“ (Bar 3,1-8). Ve Starém zákoně tedy bylo určité povědomí o tom, že v modlitbě můžeme prosit a získat Boží odpuštění pro zemřelé. Zjevná nespravedlnost faktu, že „hříchy otců“jsou trestány do třetí nebo čtvrté generace je urovnána, pokud chápeme, že Bůh ve skutečnosti povzbuzuje živé, aby pomáhali svým hříšným otcům skrze modlitbu a prosili za ně o odpuštění.  (toto červené můžete vynechat, bude-li článek příliš dlouhý)

Nový zákon, se stal základem učení pro následovníky apoštolů. Pro členy rodící se církve. Víme, že ti, kteří byli časově nejblíže událostem Nového zákona, se za zemřelé také modlili. Během pronásledování se ukrývali v katakombách, kde své mrtvé pohřbívali a na jejich hroby vytesali prosby o modlitbu. Například na jednom náhrobním kameni v katakombách (nyní v Lateránském muzeu v Římě) manžel prohlašuje, že nechal zasadit nápis pro svou milovanou ženu Luciferu, „aby všichni bratři, kteří jej čtou, se za ní pomodlili, aby dospěla k Bohu“.

Jiné nápisy z 2. a 3. století prosí o mír a občerstvení či o přijetí mezi svaté. Jedna autorita popisuje, jak se doprovázející obrazy týkají stejného tématu: „Věřící se modlili za mrtvé, snažně prosili Boha, aby chránil jejich duše, jako chránil Daniela v jámě lvové, tři jinochy v ohnivé peci, Noeho na jeho arše a Zuzanu proti starcům. Proto byly tyto biblické postavy znázorňovány blízko náhrobků – Daniel a Noe u hypogea Fláviovců již v 1. století a všichni čtyři ze začátku 2. století v Capella Greca – také měli zavát návštěvníky do těchto podzemních pohřebišť k modlitbě za mrtvé.“

Křesťané si tedy již v prvním století byli vědomi, že na nich leží povinnost neopouštět své zemřelé, ale nadále jim pomáhat ve směřování k Bohu. Slavili eucharistickou oběť na náhrobcích svých mučedníků a o výročních slavnostech se modlili za „méně důležité zemřelé“, pohřbené kolem nich. Církevní otcové, na Východě Jan Zlatoústý (+407 po Kr.) a na Západě Cyprián (+258 po Kristu), považovali tuto praxi za vycházející z učení apoštolů.

Rané eucharistie, dochované například v apokryfních skutcích sv. Jana (z roku 170 po Kr.), se často konaly u hrobu buď třetí den po pohřbu, nebo po roce, jako tomu bylo u výroční vzpomínkové mše za Polycarpa ve Smyrně roku 155 po Kr. Do třetího století bylo zvykem modlit se za mrtvé v den výročí jejich úmrtí.

Tertulián píše: „Věrná manželka se bude modlit za duši svého zesnulého manžela, zvláště v den výročí jeho skonání. A pokud tak neučiní, zapudila ho natolik, jako kdyby mu lhala.“ Tentýž autor také radí vdovci, aby se znovu neženil, neboť bude v trapném postavení, jelikož se ještě bude modlit za svou první ženu.

Takové modlitby nebyly pouze soukromou, individuální praxí. Když roku 337 po Kr. zemřel císař Konstantin, bylo jeho tělo vystaveno před oltářem a kněží a lid se modlili za jeho duši. Až do čtvrtého století se také slavily vzpomínkové eucharistie, zvláště tři, sedm, devět, třicet a čtyřicet dní po úmrtí člověka; o 200 let později sloužili kněží eucharistii za zemřelé nejen třetí den po smrti, ale několik dní po sobě v rozmezí od tří do čtyřiceti dní. 
Silná tradice modliteb za zemřelé existuje jak v západní tak ve východní církvi. Jan Zlatoústý uvádí: „Když tato úctu vzbuzující oběť leží na oltáři, jak nemáme přemluvit Boha se svými snažnými prosbami za zemřelé?“ Nejstarší egyptský formulář, Serapion, obsahuje modlitbu za zesnulé: „Posvěť všechny, kteří zesnuli v Pánu, připočti je mezi své svaté zástupy a dej jim pokoj a příbytek ve svém království.“ Tedy jak východní, tak západní křesťané se modlili za své zemřelé po celá staletí a stále tak činí.
První křesťané jak na Východě, tak na Západě se mohou pyšnit velkou sbírkou vyprávění svatých, kteří zemřelým pomohli svými modlitbami. Jednu takovou zprávu nám podává sv. Perpetua, která zemřela roku 203 po Kr. Byla ve vězení, když se jí ve vidění ukázal její zemřelý bratr Denokrates. Zdálo se, že je poraněný a nemůže se napít z pramene, z čehož sv. Perpetua pochopila, že potřebuje její modlitby. Denně se za něj modlila, aby byl vzat do nebe, a byla odměněna dalším viděním, v němž byl šťastný, uzdravený a schopný pít z věčného pramene.
Zdá se, že jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Pána následovat. Máme určitou autoritu podle našeho vlastního stavu milosti žádat odpuštění jejich hříchů, pochybení a nevědomosti, aby mohli najít cestu k Bohu.
Není však dovoleno vstupovat s nimi do přímého kontaktu. Je nám jasně řečeno, že něco takového je přestoupením Božího zákona. Nemůžeme komunikovat se zemřelým; máme se modlit za ně. Máme je předložit Pánu, aby s nimi jednal on. Bylo by sobecké a kruté „na nich viset“ nebo „je přivolávat zpátky“. Očekávají vysvobození, ne připoutání k pozemským věcem a lidem.
Až budeme klást kytičku na hroby našich rodičů a předků, až nám při vzpomínce na ně skane po tváři slza, pochopíme jak blízko vedle sebe je život a smrt, podobně jako světlo a tma. A pokud nepochopíme a neprožijeme život, nebudeme umět přijmout realitu smrti, protože ji nepochopíme. Ani tmu nejsme schopni odlišit světla, pokud nejprve to světlo nepoznáme. Popřejme tedy zesnulým klidný spánek pod korunami hřbitovních stromů a vyprosme pro ně u Hospodina Boha odpočinutí v jeho nebeském království, kde se podle naší víry všichni opět shledáme.
                                                                        o. prot. Josef Hauzar 
 V článku byly použity:

1. Bible, Písmo svaté Starého a Nového Zákona, Praha 1990
2. webové stránky: www.pravoslavi.cz a www.pastorace.cz
3. Modlitba za zemřelé. Biblický a historický pohled, Dr. Kenneth McAll

 
 

 

Jazyky

ČeštinaEnglishDeutsch

Kontakt

Pravoslavný chrám svatého Vladimíra

Ruská 347/9
353 01 Mariánské Lázně

IČO: 73630993
číslo účtu:
19-0780665379/0800 - zvony a opravy

+420 354 625 010

jos.hau@tiscali.cz