Jdi na obsah Jdi na menu
 


O lidském pachtění

O lidském pachtění

     „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.“ (Ž 1, 1-4) 

 

Co vedlo autora prologu žaltáře k napsání těchto slov? Jeho vlastní zkušenost, nebo skutečnost vlastního obrácení? V prvním žalmu, který se řadí mezi tzv. žalmy moudrosti a zákona (je moudré číst Zákon Hospodinův - Tóru), je zřejmý kladný postoj člověka - biblického muže - k Hospodinu. Autor patrně prožil, a proto rovněž pochopil hloubku mravního a snad také mocenského pádu, který nastal logicky poté, kdy se jako ješitný člověk začal vyvyšovat nejen nad svým bližním ale dokonce nad samotným Hospodinem! Jistě mu bylo příjemné slyšet hlasy falešných přátel, pochlebovačů, jistě bylo příjemné naslouchat „radám svévolníků“, kteří si jimi u něho svými zajišťovali protekci a přízeň. Co na tom, že jednoho dne Hospodin odhalí pravou podstatu falešného pachtění, tu za mamonem, onde za požitkem…? Mohli bychom snad říci, že už znali výrok římského básníka Horatia – „Carpe diem quam minimum credula postero“ (Užij dne a nic nevěř budoucnosti), a moudrý filosof tak jen pojmenoval životní krédo těchto a jim podobných svévolníků.

   

Člověk prosazující jen svou vůli (svévolník), nebývá hloupý či nevzdělaný. Často je to velmi inteligentní a (všeho)schopný manipulátor. Má-li možnost, stává se diktátorem, člověkem bezcitným, postrádajícím sociální cítění a bez schopnosti empatie. Proto církev bedlivě sleduje, aby se takovým jedincům neposkytovalo příliš prostoru. Již ve Starém zákoně na několika místech nalezneme charakteristiku takových lidí (např. Př 21 kap; Př 29,7; Ž 10,4; Ž 109,7; Iz 55,7). Takový člověk se ale nakonec začne bát všech a všeho, podobně jako nejznámější diktátoři minulého století, A. Hitler, I. V. Stalin, či Pol Pot, kteří nakonec začali popravovat své nejbližší spolupracovníky. Nikomu totiž nevěřili… Jednalo se u nich o tzv. paranoidní blud, chorobné přesvědčení provázené silným pocitem evidentnosti, např. o sledovanosti a perzekuci vlastní osoby. V knize Přísloví se píše: „Svévolníci utíkají, i když je nikdo nepronásleduje, ale spravedliví žijí v bezpečí jako lvíče.“(Př 28,1) 

    

Náš Spasitel Ježíš Kristus, vědom si své výjimečnosti, přesto volil při modlitbě slova, ve kterých podřizuje svou vůli (=svévoli) vůli nebeského a také našeho Otce: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (L 22,42) Je patrné, že svévolnici jsou se svými postoji a názory v permanentní kolizi se samotnou podstatou křesťanské víry. Přijmout do svého nitra Ducha Božího znamená podřídit se Boží vůli a to tito lidé nedokážou, tedy aspoň ne vlastními silami. A tak hledají způsob jak získat další sílu a energii navíc. Protože ve svém nitru odmítají svou podřazenost Pánu Bohu, logicky hledají pomoc v magii, čarodějnictví či satanismu. Ve většině okultních věd je tomu naopak. Čím hlouběji zasvěcenec proniká do tajů daného učení, tím více nabývá dojmu, že se stává nadčlověkem, povolaným ovládat jiné…  Známé jsou např. snahy německých nacistů o využití okultních věd ke zvratu ve vývoji II. světové války.  Nacisté se pokoušeli využít magie ve svůj prospěch: v r. 1942 byl v Berlíně uveden do provozu tzv. Kyvadlový institut, kde měli vybraní astrologové a mágové čelit hermetikům ze zpravodajské služby britského námořnictva, kteří údajně pomocí svých kyvadélek určovali nad mapou Atlantiku polohu německých ponorek. Neúspěšně. 

Svévole, následek pýchy, tedy prarodičovského hříchu, není na první pohled tak patrná, jako jiné, viditelnější negativní lidské vlastnosti, jako např. agresivita, přetvářka, lenost apod. O to víc je však nebezpečná a je třeba se jí vyvarovat.

   

Existují i jiné svody a pokušení. Šíření křesťanství, zakládání škol a monastýrů začalo přímo ukazovat na život v Kristu (s Kristem) a život mimo Krista. Začaly vznikat mnišské komunity (v západní církvi řády a kongregace), které se snažily co nejvíce se přiblížit ideálu vtěleného Krista. A tak se nutně začaly uzavírat vlivům vnějšího světa. Monastýry, kláštery se budovaly daleko od civilizace, na opuštěných a nedostupných místech. Později, ve středověku dochází k teologickým disputacím, když „vita contemplativa“ dostává zásadně přednost před „vita activa“. Přičemž „vita activa“ je chápána jako mravně-asketické úsilí, jež se stává předpokladem pro „vita contemplativa“.  Těmto disputacím východní pravoslavné mnišství se vyhnulo, poněvadž se nedělí na specifické řády jako v církvi římské. Nicméně každý pravoslavný monastýr má svoje vlastní pravidla, která se v drobných detailech mohou lišit od ostatních. Hlavním úkolem pravoslavného mnicha je totiž modlitba - duchovní život. V pravoslavném mnišství neznáme „prakticky zaměřené mnišství“, jako v církvi římské. Povinností mnicha je přebývat v poslušnosti duchovnímu otci (starci) a pokud možno v monastýru nebo v poustevně. Pravoslavné kánony totiž zakazují, aby mniši opouštěli monastýr a potulovali po městech.

    

     I když samotný svatý apoštol Pavel žádá jistý odstup od tohoto světa, přesto vše zůstává realistou. Vybízí věřící, aby nežili v hodování, pitkách, necudnostech, prostopášnostech, ve sváru a závisti (Ř 13,13); věřící nejsou imunní před nemorálním chováním. Mravní život je ustavičný proces přeměny, v němž věřící musí spolupracovat s Kristem a nestavět na tělu (Ř 13,14). 

 

     Jistým fenoménem dnešní doby se jeví určitý odklon od tradičního chápání života v dobrovolném zřeknutí se života ve světě. Nejen křesťané, ale často i někteří mniši si libují v okázalých veřejných oslavách, představení monastýrů používají drahé limuzíny a oblékají se v drahé luxusní oděvy. V době globální výměny informací se tak církev staví do nepříliš lichotivého světla. A to jak církev západní, tak i naše východní. Když se vytrácí skromnost v osobním životě a pokora před Hospodinem Bohem, tedy zmíněná „vita activa“, z řad jejich tradičních nositelů – příslušníků mnišské komunity, kde mají hledat řadoví věřící – tedy my ostatní – duchovní útěchu a oporu? Nesměřují dnes opět Ježíšova slova „vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali“ (Mt 5,13) aktuálně do vlastních řad?  Nestávají se z křesťanů opět bibličtí svévolníci? Nepřísluší mi kritizovat ani soudit…     

                                                                                                          -  jh  -

 

 

 
 

 

Jazyky

ČeštinaEnglishDeutsch

Kontakt

Pravoslavný chrám svatého Vladimíra

Ruská 347/9
353 01 Mariánské Lázně

IČO: 73630993
číslo účtu:
19-0780665379/0800 - zvony a opravy

+420 354 625 010

jos.hau@tiscali.cz